Začátek školy s diabetem.
Začátek školy jsme měli naplánovaný snad do posledního detailu.
Od února jsme žili v mírném stresu – jak to celé od září zvládneme?
Kdo bude dohlížet na glykémie, jak to bude ve škole, o hodinách, o přestávkách, v družině, v jídelně, při tělocviku...
A i když jsme si říkali, že jsme připraveni na všechno, nakonec nás zaskočilo to nejdůležitější – jak to všechno vezme samotný Beník.
Otevřenost pomáhá.
Ještě před začátkem školy jsme poprosili paní učitelku, jestli bychom mohli na informativní schůzce říct pár slov i my – rodiče.
Chtěli jsme, aby ostatní rodiče věděli, proč má Beník ve škole mobil, že si někdy během tělocviku bude muset na chvilku sednout a že když má poslaný inzulín, musí se v jídelně najíst hned a nečekat frontu.
Připravili jsme jednoduchý letáček s vysvětlením, aby bylo všechno jasné a nikomu to nebylo nepříjemné.
Paní učitelka se s diabetem nikdy nesetkala, ale od prvního okamžiku byla velmi vstřícná.
Ještě před začátkem školního roku jsme si spolu a s paní asistentkou sedli, poslali jsme jim všechny potřebné materiály a udělali takové malé „školení“.
Všechno je zajímalo, chtěly porozumět, ptaly se, jak reagovat, čeho si všímat.
Hned první týden, v rámci seznamování třídy, paní učitelka dětem vše hezky vysvětlila.
Beník si přinesl do školy svého plyšáka – kamaráda, který má stejně jako on senzor i pumpu – a spolužákům všechno s hrdostí ukázal.
Když přijde velká změna.
První dny byly plné emocí.
Zvykání na nové prostředí, spolužáky, režim, školní jídelnu… a k tomu všemu diabetes, který si samozřejmě jede podle svých pravidel.
Když je nervozita, když je radost – glykémie se prostě mění.
A že těch faktorů, které ji ovlivňují, je! Říká se, že skoro padesát – a věřte, že každý den objevíme nějaký nový.
Beník se do školy hrozně těšil.
Měl novou tašku, penál, všechno připravené. Jenže místo klidu a radosti přišel stres.
Sledoval každou drobnou změnu, každý nepatrný výkyv glykémie – a i když je zatím neuměl správně vyhodnotit, bral je velmi vážně a měl obavy, že je něco špatně.
Bylo vidět, že ho to strašně stresuje.
Nakonec jsme museli požádat paní asistentku, aby měla jeho mobil u sebe – a mohla mu v těch chvílích pomoci zůstat v klidu.
Asistentka, která pomáhá všem.
Beník šel do třídy s chlapečkem, který potřebuje pomoc, a díky tomu je ve třídě i asistentka pedagoga.
(Pozn.: Asistent pedagoga, jak už z názvu vypovídá, je člověk, který pomáhá ve třídě tam, kde je potřeba – podporuje učitele i žáky, zejména ty se speciálními vzdělávacími potřebami. Není tu jen pro jedno dítě, ale pro celý kolektiv, aby výuka probíhala co nejlépe pro všechny.)
Paní asistentka dohlíží, aby si Beník správně poslal inzulín, aby si snědl cukřík, když má nízkou glykémii, aby si vypnul inzulín na pumpě, když jde na tělocvik, prostě, aby všechno zvládl tak, jak má.
Nehlídá jeho hodnoty – ty sledujeme na dálku my – ale pomáhá mu zvládat všechny situace s klidem a jistotou.
Můžeme s vděčností říct, že se nám ze strany školy dostává obrovské podpory.
Od paní vrátné, přes pana ředitele, učitelky, družinu až po kroužky – všichni se snaží nám vyjít vstříc a Beníkovi pomoci.
Když si uvědomím, jaký strach jsme měli, jsem opravdu vděční, že to takto dopadlo. 💙
Co jsme nečekali.
Přiznám se, že jsme vůbec nepomysleli na to, jak silně tu změnu prožije Beník sám.
Chtěl být jako ostatní děti – neřešit pumpu, senzory, posílání inzulínu. Byl smutný, že se liší, a nechtěl do školy chodit.
Pro nás, rodiče, to bylo strašně těžké. Protože i když děláte všechno, co můžete, víte, že vaše dítě se tím přesto trápí.
Naštěstí si všechno časem sedlo.
Beník má pumpu Ypsomed, kterou ovládá přes mobilní telefon – a to zvládá skvěle. Potřebuje jen dohled, aby si poslal správnou dávku a snědl všechno, co má.
Každé ráno ladíme svačiny, sledujeme hodnoty, posíláme si zprávy. Je to týmová práce – celé rodiny, paní asistentky i paní učitelky.
Změna pro všechny.
Tyto první týdny nám ukázaly, že nástup do školy je pro naše „dia děti“ možná ještě větší změna, než si vůbec dokážeme představit. Nejde jen o technologie, dávky inzulínu nebo nastavení pumpy. Jde hlavně o pocity, strach a přání být jako ostatní.
A i když je to občas náročné, každý den je o kousek lepší a my jsme zase o něco jistější. Každá nová situace nás posouvá o kousek dál.
Pokud právě řešíte nástup dítěte s diabetem do školy – držíme vám palce.
Nebojte se říct o pomoc – ať už škole, asistentovi, nebo jiným rodičům.
Protože i když je diabetes každého dítěte jiný, jedno máme všichni společné:
Chceme, aby naše děti byly šťastné a cítily se v bezpečí.
Související články:
Zdroj:
Dětská diabetologie - Dětské diabetologické centrum Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole ve spolupráci s Pracovní skupinou pro dětskou diabetologii České diabetologické společnosti ČLS JEP.
Škola a diabetes: konečně důležitý posun
