Začátek školy s diabetem.
Začátek školy jsme měli naplánovaný snad do posledního detailu.
Od února jsme žili v mírném stresu – jak to celé od září zvládneme?
Kdo bude dohlížet na glykémie, jak to bude ve škole, o hodinách, o přestávkách, v družině, v jídelně, při tělocviku...
A i když jsme si říkali, že jsme připraveni na všechno, nakonec nás zaskočilo to nejdůležitější – jak to všechno vezme samotný Beník.
Otevřenost pomáhá.
Ještě před začátkem školy jsme poprosili paní učitelku, jestli bychom mohli na informativní schůzce říct pár slov i my – rodiče.
Chtěli jsme, aby ostatní rodiče věděli, proč má Beník ve škole mobil, že si někdy během tělocviku bude muset na chvilku sednout a že když má poslaný inzulín, musí se v jídelně najíst hned a nečekat frontu.
Připravili jsme jednoduchý letáček s vysvětlením, kterému porozumí i děti, aby bylo všechno jasné a nikomu to nebylo nepříjemné (viz níže).
Paní učitelka se s diabetem nikdy nesetkala, ale od prvního okamžiku byla velmi vstřícná.
Ještě před začátkem školního roku jsme si spolu a s paní asistentkou sedli, poslali jsme jim všechny potřebné materiály a udělali takové malé „školení“.
Všechno je zajímalo, chtěly porozumět, ptaly se, jak reagovat, čeho si všímat.
Hned první týden, v rámci seznamování třídy, paní učitelka dětem vše hezky vysvětlila.
Beník si přinesl do školy svého plyšáka – kamaráda, který má stejně jako on senzor i pumpu – a spolužákům všechno s hrdostí ukázal.
Když přijde velká změna.
První dny byly plné emocí.
Zvykání na nové prostředí, spolužáky, režim, školní jídelnu… a k tomu všemu diabetes, který si samozřejmě jede podle svých pravidel.
Když je nervozita, když je radost – glykémie se prostě mění.
A že těch faktorů, které ji ovlivňují, je! Říká se, že skoro padesát – a věřte, že každý den se dokáže objevit nějaký nový.
Beník se do školy hrozně těšil.
Měl novou tašku, penál, všechno připravené. Jenže místo klidu a radosti přišel stres.
Svou novou roli školáka vzal možná až příliš zodpovědně. Sledoval každou drobnou změnu, každý nepatrný výkyv glykémie – a i když je zatím neuměl správně vyhodnotit, bral je velmi vážně a měl obavy, že je něco špatně.
Bylo vidět, že ho to strašně stresuje.
Nakonec jsme museli požádat paní asistentku, aby měla jeho mobil u sebe – a mohla mu v těch chvílích pomoci zůstat v klidu.
Asistentka, která pomáhá všem.
Beník šel do třídy s chlapečkem, který potřeboval pomoc, a díky tomu byla ve třídě i asistentka pedagoga.
(Pozn.: Asistent pedagoga, jak už z názvu vypovídá, je člověk, který pomáhá ve třídě tam, kde je potřeba – podporuje učitele i žáky, zejména ty se speciálními vzdělávacími potřebami. Není tu jen pro jedno dítě, ale pro celý kolektiv, aby výuka probíhala co nejlépe pro všechny.)
Paní asistentka dohlížela, aby si Beník správně poslal inzulín, aby si snědl cukřík, když měl nízkou glykémii, aby si vypnul inzulin na pumpě, když šel na tělocvik prostě, aby všechno zvládal tak, jak má.
Nehlídala jeho hodnoty – ty jsme stále sledovali na dálku my – ale pomáhala mu zvládat všechny situace s klidem a jistotou.
Jak jsme spolu komunikovali.
Na začátku školního roku jsme si s paní učitelkou, paní asistentkou a manželem vytvořili společnou WhatsApp skupinu. Byl to pro nás nejjednodušší způsob, jak si během dne rychle předávat informace a mít jistotu, že všichni víme, co se děje.
Každé ráno jsem do skupiny napsala, co má Beník ke svačině a kolik sacharidů jednotlivé věci obsahují. O přestávce si Beník sám vybral, co si chce dát, řekl to paní asistentce a ta mu podle informací ve skupině řekla, kolik inzulínu si má poslat. Beník si dávku zadal sám a ona jen zkontrolovala, že je všechno správně.
Podobně jsme řešili i nízké glykémie. Když jsem na dálku viděla, že je potřeba dát cukr, napsala jsem do skupiny. Paní asistentka reagovala 👍 a já věděla, že zprávu viděla a situaci řeší. Pokud reakce nepřišla, zavolala jsem.
Takhle jsme fungovali zhruba do Vánoc a hlavně v prvních měsících nám tento způsob komunikace hodně pomohl.
Můžeme s vděčností říct, že se nám ze strany školy dostává obrovské podpory.
Od paní vrátné, přes pana ředitele, učitelky, družinu až po kroužky – všichni se snaží nám vyjít vstříc a Beníkovi pomoci.
Když si uvědomíme, jaký strach jsme měli, jsme opravdu vděční, že to takto dopadlo. 💙
Co jsme nečekali.
Přiznám se, že jsme vůbec nepomysleli na to, jak silně tu změnu prožije Beník sám.
Chtěl být jako ostatní děti – neřešit pumpu, senzory, posílání inzulinu. Byl smutný, že se liší, a nechtěl do školy chodit.
Pro nás, rodiče, to bylo strašně těžké. Protože i když děláte všechno, co můžete, víte, že vaše dítě se tím přesto trápí.
Naštěstí si všechno časem sedlo.
Beník má pumpu Ypsomed, kterou ovládá přes mobilní telefon – a to zvládá skvěle. V prvních měsících potřeboval dohled, aby si poslal správnou dávku a snědl všechno, co má.
Každé ráno jsme ladili svačiny, sledovali hodnoty a posílali si zprávy. Byla to týmová práce – celé rodiny, paní asistentky i paní učitelky.
Další krok k samostatnosti.
Postupně si ale všechno začalo sedat. Beník si zvykl na školní režim, jednotlivé situace už znal a my jsme viděli, že spoustu věcí dokáže zvládnout sám.
A tak jsme se od nového roku rozhodli udělat další krok.
Pořídili jsme mu hodinky KLOKI, ze kterých nám může zavolat, přečíst si zprávu a jednoduše odpovědět. S paní učitelkou jsme se zároveň domluvili, že alarmy z jeho telefonu mohou zůstat zapnuté i při vyučování a že pokud bude potřeba, můžu Beníkovi zavolat i během hodiny.
Zapnuli jsme tedy zvuk i na jeho mobilu a většinu běžných situací jsme postupně začali řešit přímo spolu.
Neznamená to samozřejmě, že by na svůj diabetes zůstal sám. Jeho hodnoty stále sledujeme na dálku, jsme připraveni kdykoliv pomoct a ve škole jsou dospělí, kteří vědí, co dělat. Jen už není potřeba, aby každá situace šla přes paní asistentku.
Věděli jsme totiž, že paní asistentka už od druhé třídy možná ve třídě nebude, a tak nám dávalo smysl využít zbývající čas k tomu, aby se Beník postupně naučil zvládat co nejvíc věcí sám.
Čím samostatnější bude, tím svobodnější bude.
A zpětně víme, že jsme udělali dobře.
Na konci školního roku totiž přišla velká zkouška – Beník jel poprvé sám na celodenní školní výlet.
A zvládl ho naprosto skvěle. 💙
Když si vzpomenu, s jakým strachem jsme před začátkem školy řešili, jak vůbec zvládne obyčejný školní den, je až neuvěřitelné, kam se za ten rok posunul.
Změna pro všechny.
První rok ve škole nám ukázal, že nástup do školy je pro naše „dia děti“ možná ještě větší změna, než si vůbec dokážeme představit. Nejde jen o technologie, dávky inzulinu nebo nastavení pumpy. Jde hlavně o pocity, strach a přání být jako ostatní.
Když se dnes ohlédneme zpátky, vidíme, jak obrovský kus cesty za ten první školní rok ušel. A my s ním. Každá nová situace nás naučila zase o něco víc důvěřovat jemu i sobě.
Pokud právě řešíte nástup dítěte s diabetem do školy – držíme vám palce.
Nebojte se říct o pomoc – ať už škole, asistentovi, nebo jiným rodičům.
Protože i když je diabetes každého dítěte jiný, jedno máme všichni společné:
Chceme, aby naše děti byly šťastné a cítily se v bezpečí.
Související články:
Zdroj:
Dětská diabetologie - Dětské diabetologické centrum Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole ve spolupráci s Pracovní skupinou pro dětskou diabetologii České diabetologické společnosti ČLS JEP.
Škola a diabetes: konečně důležitý posun
